Něco z historie
Kde se jezevčík vzal
Něco z historie
Předkové jezevčíka se objevují na výjevech a obrazech již v dávné době. Jedná se o nízkonohé psy, používané výlučně pro loveckou práci, především pod zemí. Přesto někteří odborníci tvrdí, že krátkonohost nebyla znakem pouze jezevčíků a jejich předků, ale i dalších plemen psů, a jiných domácích zvířat jako ovcí, koní či slepic. První zmínky o psu, který loví pod zemí, pocházejí z 5.- 9. století našeho letopočtu. Důkazem o něm jsou kromě písemností (germánské lidové právo) především kostry, pocházející ze studní římských sídlišť např. v Německu (Cannstatt u Stuttgartu, Mainz). Tyto kostry jsou téměř identické s kostrami dnešních jezevčíků, ale přirozeně nevypovídají nic o barvě, osrstění, postavení uší apod. Nejstarší vyobrazení jezevčíka pochází z druhé poloviny 13.století a najdeme je v univerzitní knihovně v Heidelbergu. Zde zobrazený norník má tmavou barvu a vzpřímené uši, ale protáhlé tělo a dlouhý prut ukazují již na předka jezevčíků. Zřetelnější už je norník v anglickém rukopise Royal MS 2 B VII z ranného 14.století. Zde jsou zobrazeny dvě kopající osoby a norníkem vyhnaná liška. Konečně v prvém vydání "Historie lovu" ("La Ven rie") od Jacquese du Fouilloux z roku 1561, které vycházelo z obsahu knihy "Livre de chasse", napsané v roce 1387 Gastonem hrabětem z Foix, najdeme vyobrazení psů, pracujících v noře. Další vyobrazení jezevčíků: lov divokých králíků s jezevčíky od Stradanuse (1600), intarzie v lovecké síni Kazimíra von Sachsen-Coburg (okolo 1632), knihy o myslivosti autora Fr.Ph.Floriniho zobrazují i popisují přivykání mladých jezevčíků na umělou noru a jejich práci při lovu bobrů, vyder, lišek a jezevců, práce mědirytce Joh.Aug.Ridingera žijícího 1698-1767 a nakonec dřevoryt z knihy o psech, vydané v Tübingách v roce 1876, který kromě křivonohého hladkosrstého a dlouhosrstého jezevčíka ukazuje i jezevčíkovitou braku. V německé literatuře se poprvé objevuje slovo "jezevčík" v roce 1582, jak se dočteme v knížce dr.Friedricha Ludwiga Walthera, která vyšla roku 1817 v Giessen. Jde o přehled jednotlivých psích ras, včetně jezevčíka. Walther charakterizuje vlastnosti jezevčíka těmito slovy: Jezevčík - nízký, protáhlý, krátkonohý, s dlouhým, silným ocasem, svislýma ušima, žlutý, černý s hnědým pálením nebo s bílými znaky na hrdle a prsou. Ostrá, lstivá, ale udatná zvířata, která mají tvrdý život. Vyhledávají sváry se všemi psy, dokonce i když jsou dvakrát tak velcí. Používají se k lovu bobrů, jezevců, vyder a králíků. Střední velikosti, ne příliš silný, dobře se pohybující. Mladé psy je třeba držet v domě než je vyvedeme, jinak se učí lovit na zemi a pak nechtějí do nory. Loví se s nimi dobře, protože zvěř před tak malým zvířetem neutíká rychle a nechá se jím ustavit. Je také možné používat je na černou zvěř, díky nízké stavbě těla je černá tak snadno neohrozí. Bývají: a) hladkosrstí, b) drsnosrstí, c) s rovnýma nohama, d) křivonozí." O více než půl století později, v roce 1880, Diezel ve svém díle "Niederjagd" uvádí: "Jezevčíci bezpochyby patří k nejmilejším reprezentantům psího rodu. Jsou úžasně věrní, něžní a důvěřiví, přitom chytří a učenliví. V místnosti hodní a naprosto čistotní. Na dvoře věrní, ostří a spolehliví hlídači. Pro myslivce je jezevčík nenahraditelným průvodcem, v jistém slova smyslu univerzální pes." V roce 1885 vyšla první kniha o jezevčících s názvem "Der Dachshund, seine Geschichte, Zucht, Abrichtung, Verwendung nebst Abhandlung über Kunstbau". Její autor R.Corneli v ní popsal všechny vědomosti a snahy o regeneraci plemene v letech 1875-1885. Svou knihu začal hrdým sdělením: "Od té doby, co jsou stanoveny plemenné znaky jezevčíka, dobré fotografie, spolehlivá vyobrazení a poučné články z autentických per nám řekly, jak má jezevčík vypadat, aby mohl být uznán čistokrevným, byl v naší vlasti vypěstován velký počet krásných jezevčíků". Potvrdil zde, že po roce 1848 jezevčíci, jako víceméně všechna ostatní plemena v Německu, upadli, a nová éra nastala až po stanovení plemenných znaků delegovanou komisí v Hannoveru roku 1879. A svou knihu Corneli ukončil slovy: "Každý myslivec, který má revír, měl by mít párek jezevčíků. Budou mu právě tak platnými pomocníky jako příjemnými průvodci. Měl by těm ušlechtilým a chytrým loveckým pomocníkům dát německá, myslivecká jezevčí jména, abychom se stále nesetkávali se jmény pro pinče, která nejsou hodna statečného psa." Za touto knihou následovaly především v Německu mnohé další, různých autorů a nové a nové přibývají ve vlasti jezevčíka i dalších státech na počest tohoto mimořádného plemene. Dr.Erich Schneider-Leyer ve své knize "Můj přítel jezevčík" poukazuje na množství do té doby vydaných knih a na závěr píše: "Vedle toho není jezevčík opomenut v žádném mysliveckém časopise a v žádné knize o psích plemenech. Také beletrie, ba i poezie pamatuje na jezevčíka. Toto literárání bohatství ukazuje jak významné místo zaujal jezevčík v životě a srdci člověka. Neboť žádné jiné plemeno nepřináší takovou směs charakteru a lsti, směšnosti a hluboké filozofické vážnosti, ničemnosti a vysoce hodnotné lovecké moudrosti jako náš jezevčík." Na tomto místě je třeba říci něco o historii vzniku tří plemen jezevčíků.
Jezevčík hladkosrstý
Hladkosrstý jezevčík je bezesporu nejstarším typem jezevčíka a měl by být přímým potomkem starogermánských loveckých psů. Původní jezevčík byl rozhodně vyšší i těžší, až postupem času se nohy jezevčíka zkracovaly a díky příbuzenské plemenitbě se celkově zmenšoval. Praforma jezevčíka byl hladkosrstý černý s pálením. Právě hladkosrstý jezevčík nebyl nikdy výlučným norníkem, protože měl v sobě ve značné míře krev braky. Původní černé s pálením a hnědavé časem doplnili hladkosrstí jezevčíci červení, kteří vznikli křížením jezevčíka s červenou hannoverskou brakou, která dnes již neexistuje. Hannoverský lesní - von Daacke vybíral do dalšího chovu jen sytě červené jezevčíky a časem se tato forma rozšířila pro svou eleganci a vynikající výkony. Koncem 19.století byl již jezevčík nesmírně populární, především díky svým vynikajícím loveckým vlohám. V horách byl používán jako neúnavný honič, jinde pak provozoval své nejvlastnější poslání vyhánění zvířat z nor, a k tomu všemu zvládal i další práce, na loveckých psech požadované. Přestože hladkosrstí jezevčíci jsou dnes ze všech tří typů osrstění nejméně populární, své příznivce si stále udržují a ti pečují o to, aby tato základní a výchozí varianta všech jezevčíků nevyhynula.
Jezevčík dlouhosrstý
Původní dlouhosrstý jezevčík nepochází z křížení hladkosrstého s dlouhosrstými plemeny, alespoň ne v poslední době. Dlouhosrsté jezevčíky (černé s pálením) zmiňují již prameny z druhé poloviny sedmnáctého století. Tito psi byli ceněni pro svou neúnavnou hlasitost, jemný nos a podivuhodnou ostrost. K málo ušlechtilým původním dlouhosrstým jezevčíkům byli časem připařováni španělé, případně i křepeláci, jež dodali dlouhosrstým jezevčíkům eleganci a jemnost, perfektní práci slídiče, ovšem někdy na úkor ostrosti. Ladné křivky španěla jsou stále patrné na hlavě a slechách dlouhosrstých jezevčíků. Elegance a líbivý vzhled z dlouhosrstých jezevčíků činí oblíbené městské psy, což je současně nebezpečím pro plemeno, které je především loveckým psem.
Jezevčík drsnosrstý
I drsnosrstý jezevčík je zmiňován již ve 14.století, i když ne ve stejné podobě, jak jej známe dnes. K jeho regeneraci v devatenáctém století byli použiti kromě francouzských barbetů i staroangličtí lovečtí psi (otterhound) a v neposlední řadě i když většinou později i mnohá plemena teriérů. Z teriérů se doposud projevuje v negativních znacích především dandie dinmont teriér (po něm mívá někdy drsnosrstý jezevčík větší oko, klenutá bedra, světlé zbarvení a hlavně jemnou srst, nejčastěji na temeni hlavy). Pro zvýšení ostrosti byl použit i knírač. Díky množství příbuzných drsnosrstých jezevčíků máme dnes skutečně pracovního a ostrého psa, ovšem v exteriéru se dodnes projevuje značná nejednotnost a nevyrovnanost jak ve velikosti, zbarvení, struktuře srsti i typu. První údajně čistokrevný drsnosrstý jezevčík jménem Mordax byl zapsán v německé plemenné knize v roce 1891 pod číslem 378. Pro zmírnění těchto nežádoucích vlivů byl ještě nedávno, především v zemi původu plemene, do chovu drsnosrstých jezevčíků připouštěn i jezevčík hladkosrstý, což sice zlepšilo typ i srst, ale stále se více či méně setkáváme s drsnosrstými jezevčíky, kteří typem srsti odpovídají jezevčíku hladkosrstému. Drsnosrstí jezevčíci dnes představují typického všestranného loveckého psa.
Jezevčíci trpasličí a králičí
Koncem minulého století si vytyčili někteří chovatelé jezevčíků, především ve východních částech Německa za cíl vyšlechtit jezevčíka tak drobného, aby mohl nahradit fretku, která byla do té doby hojně používána k vyhánění divokých králíků z nor. K dosažení rychlého efektu byli jezevčíci spojováni s jinými malými plemeny psů (pinči, teriéry), což mělo pochopitelně za následek ztrácení typu jezevčíka. Po desetiletém snažení se první spolek pro chov králičích jezevčíků rozpadl, protože dosavadní křížení nepřineslo žádoucí výsledky. Brzy tedy chovatelé přešli k systému, při kterém vzájemně křížili ty nejmenší zástupce plemene jezevčík. Tím bylo časem dosaženo úspěchu, i když dávní předkové se dodnes projeví v chovu těchto malých rázů (kulatá mozkovna, vykulené oči, kratší slecha a morda). Na parametrech, kterým mají trpasličí jezevčíci odpovídat se kynologický svět zcela neujednotil dodnes. Standard jasně uvádí hmotnost u trpasličích do 4 kg, u králičích pak do 3.50kg. Především v zemi původu plemene však jezevčíci prakticky nikdy nejsou váženi a tak se zde potkáme s jezevčíky normálního rázu, kteří mají výborné ocenění přestože jednoznačně přesahují limit 9kg. Stejně tak trpaslíci jsou leckdy těžko k rozeznání od běžných "standardů", protože jsou vyšlechtěni tak, že obvod hrudníku alespoň do určitého věku sice mají 35cm, ale vzhledem k délce těla a celkové velikosti se jejich hmotnost pohybuje okolo 6kg. První trpasličí jezevčíci byli zapsáni do plemenné knihy německého klubu v roce 1902. V roce 1908 už měla plemenná kniha 243 zapsaných králičích a trpasličích jezevčíků.
"Dlouhá je historie vývoje jezevčíka a rozličné je vzezření jeho mnohočetných předků. Charakterem to byli ale vždy ostří, lovecky vášniví norníci, přítulní a věrní svému majiteli a domu. Naši dnešní jezevčíci jsou hezčí, elegantnější, plavnější - každopádně modernější. Ale nezapomínejme, že vnější vzhled nestačí udržet důkladného, kvalit-
ního psa. Jádro musí být pevné a tvrdé !"
Náhledy fotografií ze složky Besinka